Tentokrát udělám odbočku od tématu hned zčerstva na začátku. Potom se ale spolu už opravdu vydáme do Kambodži.
Možná jste si všimli, že od článku o Ayutthaye už uplynula docela dlouhá doba a dnes jste už měli mít několik dalších stránek čtení na dlouhé březnové zimní večery.
Po návratu z Kamboži do Thajska jsem se nejdřív úmyslně schovala na ostrov, kam teprve nedávno dorazila elektřina a internetové připojení tam je jen tak, aby se neřeklo. Pěkně jsem se tam vyrelaxovala, doléčila jsem kambodžskou chřipečku a byla jsem připravená se pustit do práce na 200 %. V civilizaci se ale ukázalo, že můj počítač se taky vyrelaxoval, nasál do sebe vzdušnou vlhkost a poslal svoji mateřskou desku do věčných lovišť. Posledních několik týdnů jsem v okolí Phuketu neúspěšně hledala spolehlivou opravnu Macbooků. Můj miláček teď odpočívá v batohu a těší se na Bali, kde by prý něco mohlo být. Do té doby ho supluje výhodně koupený nový Acer, ale ať se snaží sebevíc, tak Macbook prostě nenahradí.
Co si z toho máte odnést? V Thajsku, u moře, se o svoje počítače hezky starejte a nějak je izolujte od vlhka i tepla. Opravny tady totiž stojí za houby.
Kambodža a Siem Reap – dvě různé země
Do Kambodži jsme se rozhodli letět ze dvou důvodů: chtěli jsme vidět Angkor Wat a potřebovali jsme udělat visa run z Thajska. Další argument byla i velmi nízká cena letenek z Bangkoku. Podle ostatních nomádů v Chiang Mai je navíc v Siem Reap velmi dobrý internet. Co víc si přát? 🙂
Po krátkém čtení na internetu jsme zjistili, že se vydáváme do nejturističtějšího místa Kambodži a že po návštěvě Siem Reap vlastně ani nemůžeme říkat, že Kambodžu známe. To už pro nás nebyla tak dobrá zpráva, protože se z principu snažíme obloukem vyhýbat všemu, co zavání turismem. Nic se ale dělat nedalo, Angkor Wat jsme potřebovali vidět.
Po příletu na nás na letišti, které bylo příjemnou kombinací moderní a tradiční kambodžské architektury, čekal tuk-tukář s naším jménem na cedulce. Tím mi splnil můj dětský sen a hned mi ten náš holobrádek byl sympatický. Potom, co nás odvezl k hotelu nás i díky tomu nemusel dlouho přemlouvat, abychom si s ním domluvili celodenní prohlídku Angkoru za 20 USD, která začínala ve 4:30 ráno (!).
Jediné zklamání večera byla rychlost internetu v hotelu, která se blížila nule. To nás celý týden nutilo chodit do okolních kaváren a restaurací na nejrůznější dobroty a rychlý internet.
Přivstaňte si
Kdybyste v Siem Reap měli třeba jen jeden den, přivstaňte si na východ slunce u Angkor Watu. Silnější pozitivní zážitek si odtud neodnesete. Slunce tu na konci února vycházelo asi v 6:28, je ale potřeba vstávat už minimálně o dvě hodiny dříve. Půl hodiny spolkne čekání ve frontě na lístky.
Pro vstup do areálu Angkoru si totiž každý cizinec musí koupit jednodenní (37 USD), třídenní (62 USD) nebo týdenní (72 USD) lístek. Udělají vám na něj i barevnou fotku a při každé příležitosti se na ni rádi dívají. Kdyby lístky neprodávala organizace napojená na bývalého Rudého Khméra a současného premiéra Hun Sena a která se vůbec nepodílí na opravách a údržbě Angkoru, tak bych ji i ráda podpořila. Každoročně tato organizace vydělá až 108 milionů USD.
Na rekonstrukci chrámového komplexu se největším dílem podílí německá nezisková organizace a japonský tým restaurátorů.
Po nákupu lístků a pro mě nepostradatelného ranního šálku kávy nás náš řidič-sympaťák odvezl na velké parkoviště u pontonového mostu vedoucího přes kanál obklopující Angkor Wat. Poslušně jsme se zařadili do skupiny podobně smýšlejících turistů, předložili jsme lístek ke kontrole a vydali jsme se hledat nejlepší místo na pozorování východu slunce, kde nám zároveň nebude nikdo šlapat na špičky.
Masy se hrnuly vpřed, k rybníčku před hlavním chrámem. My ale nejsme žádná masa, takže jsme zakempili v půlce cesty. První paprsky slunce nad Angkor Watem jsme tak viděli ve společnosti milého francouzského páru a ještě milejšího australského cestovatele-hudebníka. Ostatní návštěvníci se tlačili u rybníčku s lotosovými květy, ve kterém se odrážel chrám. Pohled to určitě byl hezký, pocit jsme ale měli lepší z našeho soukromého, mezinárodního východu slunce.
Já mám hlad!
Po skončení velkolepého představení, kterým východ slunce byl, jsme si už v menším počtu prošli chrám. Vystoupali jsme tak vysoko, jak jen to šlo a pak zase dolů. Okolo sedmé ráno nás už ale přepadl hlad a vydali jsme se hledat snídani.
Jenomže hledání snídaně u Angkor Watu není jen tak. Jen co se začnete rozhlížet po něčem jiném, než po památkách, tak se na vás přilepí několik zaměstnanců místních restaurací a začnou vám neúnavně a neodbytně opakovat svoji mantru:
“Breakfast, sir? Come, we have a table for you! Breakfast, sir?”
Se štestím se nám podařilo před nimi utéct a našli jsme si menší restauraci blízko parkoviště. Tam se na nás pro změnu lepily děti prodávající ananasy…
Angkor není jen Angkor Wat
Angkor Wat je neznámější ze stovek chrámů, které v Angkoru stojí. Najdete ho i na kambodžské vlajce a milionech fotografií, které každoročně pořídí turisté z celého světa. Tento chrám je ale jen špička ledovce.
Angkor je ale víc, než jeden chrám. Název Angkor pochází ze sanskrtu a překládáme ho jako město. V době svého největšího rozkvětu mu byl přidán přívlastek Thom, což znamená veliký. A veliký Angkor skutečně byl. V době, kdy obyvatelé Londýna čítali 50 tisíc, Angkor obýval milion lidí. Centrum města se rozkládalo na 10 kilometrech čtverečních a bylo ohraničeno 12 km dlouhou a 8 m vysokou zdí. Působivý byl i systém vodních kanálů, díky němuž se město mohlo tak rychle rozvíjet.
Z velikého Angkoru se do současnosti dochovaly pouze náboženské stavby, tradičně stavěné z kamene. I tak jich tu je více než dvě stě. K prohlídce všech chrámů Angkoru a odhalení jeho skutečné velikosti by tak možná i týdenní vstupenka byla málo. Z toho, co jsme stihli vidět my vám ale rozhodně doporučujeme neminout:
- Východ slunce u Angkor Watu – budu vám to opakovat pořád dokola, abyste na to nezapomněli 🙂
- Chrám Ta Prohm – ten znáte z filmu Tomb Raider, zkuste k němu jet ale třeba brzy ráno, abyste se netlačili se spoustou jiných turistů tak, jako my
- Chrám Jayatataka – přístup k němu je po dřevené lávce nad vodním příkopem
Na doporučení našeho tuktukáře jsme byli i na západu slunce u Sra Srang. Pokud se jako my podíváte na google mapy a budete se těšit na sledování západu slunce z kamenné terasy, netěšte se. Terasa je orientovaná na východ, takže západ se pozoruje z protějšího břehu. Takový západ slunce u rybníku to je. Radši se stavte v nedalekém chrámu Banteay Kdei.
A ještě jedna rada na závěr. Připravte se na desítky žebrajících dětí. Některé i prodávají píšťalky, pohledy nebo piva. V jejich vlastním zájmu ale odolejte a nic si od nich nekupujte. A už vůbec jim nedávejte peníze jen tak. Neučte je, že peníze dostanou zadarmo.
Ať už se ale vydáte kamkoli, nespěchejte, užívejte, nasávejte místní atmosféru a nenechte si svoji cestu ničím pokazit. A ochutnejte nějakou místní dobrotu.
