Hanka Burdík

fotografka

Poklady hor v okolí Chiang Rai

Náš druhý týden v Thajsku jsme strávili na cestách po okolí Chiang Mai s našimi kamarády z Čech a půjčeným thajským autem. O začátku cesty si přečtěte tady a potom pokračujte. Nebo klidně jen scrollujte dolů, tam najdete fotky.

Druhý den: hledání vinařství a čajové plantáže

Na internetu jsem našla zmínky o vinařství nedaleko od města. Mělo i puntík na mapě, tak jsme ho zvolili jako první zastávku. Po ochutnávce místního vína jsme měli v plánu pokračovat na čaj na čajové plantáži Chui Fong a potom do druhé turistické pasti – do Zlatého trojúhelníku.

Zlatý trojúhelník je místo, kde se střetávají hranice Thajska, Laosu a Barmy. Dříve byl známý výrobou opia. Od té doby, co se ale opium vyrábět nesmí, si místní vynahrazují ušlý zisk na turistech. Naše zastávka tady naštěstí byla jen krátká a já s Honzíkem jsme ji využili spíš k odpolední spací dvacetiminutovce.

Ale co že to bylo s tím vinařstvím?

První zjištění bylo, že když je v Thajsku na mapě nakreslená silnice, tak se klidně může stát, že se kousek od křižovatky změní v polní cestu nebo v kozí stezku. Honzík je naštěstí úžasný řidič a tak nás všechny bezpečně dovezl až na křižovatku pod místo, kde podle mapy mělo být vinařství. Po cestě nám dokonce zastavil na vyhlídce do údolí, kde jsme se seznámili s místní trhačkou trávy. Na konci setkání mně i Jarmile zapózovala na fotku, já jsem z toho setkání byla ale tak roztřesená, že moje fotka úplně nevyšla.

Další zjištění je, že když je na google mapě špendlík označující nějaké místo, pak označuje vstupní bránu. To, že vinařství je třeba o pár kilometrů dál, přece už není tak úplně důležité. A procházka nám neuškodí, ne? 🙂 Výrazně zchátralá brána v nás už vzbudila nějaké podezření, ale naše víra byla silná. Pokračovali jsme tedy dál, teď už zase prudce z kopce.

Po cestě Jarmila ulovila plané banány. Sváča zadarmo! Řekne si každý správný Čech. Zadarmo určitě byla, sváča ale nic moc. Plané banány jsou roztomile malé a plné velkých hořkých semínek. Nic moc k jídlu.

Po chvíli jsme dorazili k velké budově. Jásala jsem, ale jen do chvíle, než jsem si přečetla, že jsme v hotelovém rezortu. Měli to tam ale hezké, golfové vozíky na vození hostů, jeden bazén pro hosty a druhý pro zaměstnance. A kohouta na vodítku.

Všudypřítomní zaměstnanci rezortu nás nasměrovali k jednomu z nich, který uměl anglicky. Zeptala jsem se ho, jak se dostaneme do vinařství. Soucitně se na mě podíval a ukázal dolů do údolí na velký a očividně opuštěný komplex budov. Vinařství tu prý bylo, ale už více než před dvěma lety ho zavřeli, protože to víno opravdu nebylo dobré. A stejně dopadla všechna ostatní vinařství v okolí, o kterých věděl. Místní víno tu tedy asi neochutnáme.

A co ta plantáž?

Zbytek výletu už šel podle plánu. Z vinařství jsme se vrátili stejnou cestou zpátky na hlavní, po cestě jsme našli skvělý oběd a potom jsme bez problémů našli plantáže. Tentokrát jsme šli na jistotu na tu nejznámější z nich, plantáž Chui Fong. Čínskou čajovou plantáž v Thajsku, kde mají i centrum pro návštěvníky. Uvařili nám čaj a k němu čajovou zmrzlinu a čajový dezert.

Třetí den: létající pagody a emeraldové jezero

Vyráželi jsme opět z našeho hotelu v Chiang Rai, hned po ránu jsme si zajeli prohlédnout bílý a modrý chrám a potom nás zase čekalo pár hodin jízdy po místní superhighway.

První zastávka mělo být posvátné emeraldové jezero. Příště si ale při plánování ještě několikrát ověřím, jak se k němu dostat. Oficiální informace totiž je, že je v NP Tham Pha. Když nás ale google dovedl k bráně tohoto národního parku, tak nám místní správci řekli, že cestu k jezeru jsme o 30 km přejeli. Čas nás tlačil, proto demokratické hlasování rozhodlo, že se vracet nebudeme a radši vyrazíme na 100km cestu přímo k Wat Chaloem Phra Kiat, k létajícím pagodám.

Dobrá volba to byla. Místní značení nás spolehlivě dovedlo na parkoviště u paty kopce, kde byla zase jedna příjemná kavárnička. Původně jsme jako správní drsňáci plánovali vyjít nahoru na kopec k pagodám po svých. Dali jsme tedy sváču (už ne zadarmo) a… našli jsme pokladnu!

Paní za přepážkou nám řekla, že nahoru pěšky přece nikdo nechodí a že nás tam odvezou na korbě auta. Sluníčko už zase začínalo zapadat, tak jsme se odvozu nebránili a poslušně jsme i s lístky nasedli na korbu. Následovala adrenalinová jízda, při které jsme se často museli držet konstrukce, abychom z auta nevypadli, protože jsme stoupali snad úplně kolmo.

Cesta nahoru přece jenom nebyla zadarmo, s radostí jsme si vyšlápli 800 metrů po schodech do kopce a potom jsme se už jenom kochali. A já jsem se taky trošku psychicky připravovala na cestu autem dolů.

Kdybyste náhodou někdy byli v okolí Chiang Mai a kdybyste měli čas jen na jeden výlet, zajeďte se podívat na létající pagody. Nic víc vidět nepotřebujete. Možná tak ještě to emeraldové jezero…

Next Post

Previous Post

Leave a Reply

© 2022 Hanka Burdík

Theme by Anders Norén

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

K vylepšování vašeho zážitku z prohlížení našeho webu sbíráme informace prostřednictvím služeb Google Analytics. Pokud budete pokračovat v prohlížení našeho webu, pak s tímto souhlasíte. Nesouhlas projevte opuštěním webu. Děkujeme.

Zavřít