Týden v Siem Reap bohatě stačí. I s tím, že čtyři dny z toho strávíte na pokoji s horečkou.
Kambodža nás i za tak krátkou dobu obšťastnila mnoha příjemnými i zajímavými zážitky. Nově nám vytvořila alergické reakce na pouliční prodejce a plíce nám naplnila neobvyklými zplodinami. Po týdnu byl čas vrátit se do klidnějšího Thajska.
Air Asia létá ze Siem Reap do Phuketu čím dál častěji, letenky jsou velmi levné a doba letu krátká. Sotva si uvědomíte, že jste ve vzduchu. Díky tomu jsme neměli problém načasovat si přistání tak, abychom se na letišti v Phuketu sešli s Honzovým bratrem a mámou, kteří tam letěli z Čech. Prostě pohoda. 🙂
Co s volným časem po příletu na Phuket?
Jeden by si myslel, že když přiletíte na letiště do zahraničí a čekáte tam tři hodiny s vědomím, že následující týden budete na ostrově bez civilizace a internetu, tak vás napadne si třeba vybrat peníze. A třeba taky zkusit zjistit, jestli a za kolik nás kdo odveze na náš ostrůvek. To všechno udělat místo tříhodinového posedávání na lavičce, koukání na taxikáře (z dálky, jen aby si s vámi nepovídali) a cpaní se Studentskou pečetí (tu vezete lidem, kteří poslední měsíc nejedli pořádnou čokoládu, protože ta je v Thajsku fakt drahá).
No ne? Jestli ne, tak si to hned teď napište do cestovatelského úkolníčku.
Každopádně jsme taxík sehnali hned po příletu a Honza šikovně usmlouval slevu několika set THB. Luxusní klimatizované taxi přímo z letiště až na molo v Khuraburi (173 km) pro 4 osoby se zavazadly stálo asi 3 000 THB (2 000 Kč).
Víme, že by bylo možné dojet do Khuraburi levněji. To by znamenalo dojet autobusem z letiště na nádraží, tam najít jiný autobus, který jede do Khuraburi a připravit se na více než 3 hodiny v ne úplně čistém a neklimatizovaném prostředí. V tomto případě by náklady byly znatelně nižší.
Vzhledem k dlouhému letu našich nových spolucestujících, Honzíkovu pokročilému věku a mojí ne úplně vyléčené nemoci jsme ale zvolili pohodlnější a rychlejší variantu.
Jsme v Khuraburi. Jak najdeme naši lodičku?
Khuraburi je překvapivě velký rybářský přístav. Už při příjezdu nám došlo, že hledání toho správného mola by nám chvíli zabralo. Tenhle zádrhel ale rychle vyřešil krátký telefonát s panem Chuoi, který našeho taxikáře navedl skoro až do lodičky. Pro jistotu nám ještě od lodičky šel naproti její kapitán. V Thajsku se o vás místní prostě postarají.
Po více než měsíci v Asii jsme se tak konečně dočkali a svezli jsme se slavnou long-tail-boat. A že to byla jízda! 🙂 Po zběžném pohledu do mapy jsme totiž čekali, že lodička jen překoná úzký vodní pruh a budeme doma. Nevím jak jsme na to přišli, asi jsme si nevšimli měřítka a za cíl jsme měli jiný ostrov. To se stává i těm lepším z nás. Asi hodinová jízda, při které nás čas od času opláchlo moře, byla po dlouhé cestě příjemným probuzením.
Už dva odstavce vám asi vrtá hlavou, kdo to je ten pan Chuoi. Není to žádná záhadná postava ani náš tajný kontakt na ostrově. Je to majitel bambusových chatek, ve kterých jsme na Koh Phra Thongu bydleli. A je to borec.
Pan Chuoi na nás čekal v přístavu na Koh Phra Thongu. Už z dálky nás vyhlížel stojíc na přídi druhé lodě s dlouhým ocasem. Vypadal přitom trošku jako kapitán Jack Sparrow a trošku jako Danny Trejo. Kolem hlavy zavázaný dlouhý červený šátek, tělo samá šlacha a na tváři něco mezi úsměvem a vražedným výrazem. Chyběla mu jen mačeta v ruce. Prostě sympaťák. 🙂 Jako správný gentleman mi při výstupu z lodi na loď a na molo nabídl rámě a přenesl mi batoh až na souš. A ostatním samozřejmě taky.
Už jen přejedeme na druhou stranu ostrova a jsme doma!
Kousek od mola měl pan Chuoi připravený svůj velký bílý pickup. I s batohy nás naskládal na korbu a řekl nám, ať se držíme.
Na ostrově mají jednu silnici. A není to úplně silnice, jako spíš vybetonovaná pěšina, na kterou se vejde akorát tak jeden pickup a místy možná jedna motorka. Silnice se pěkně vlní a zatáčí a zaručuje tak další skvělý zážitek. O zábavu a rozcvičku se po cestě starají telefonní dráty a stromy, které jsou pro místní možná tak akorát vysoko, ale pro průměrně vysoké Evropany sedící na korbě jsou akorát tak ve výšce hlavy.
Překonali jsme poslední překážku na cestě v podobě mostu přes potok z dřevěných prken a byli jsme doma. A naše nové doma se mi moc líbilo.
Nejen, že jsme si konečně vyzkoušeli tradiční thajské bydlení v bambusové chatce, ale jako bonus jsme dostali skvělé spolubydlící. Žabičky a jelena. Domácího jelena. Syn pana Chuoie ho měl místo psa. Proč ne, že jo. 🙂
Týden na ostrově jsme strávili jako normální turisti na rodinné dovolené. Střídali jsme pláž s restaurací, moře s kajakem, jeden kopec s druhým a savanou. A byli jsme offline.
Aspoň já jsem offline byla, protože načtení zpráv na messengeru trvalo třeba celý den. Některým z nás ale slabé připojení nezabránilo ani v celovečerním tinderování. Asi naslepo nebo co.
S čím na ostrově počítat?
Jídlo se prodraží
Místní na ostrov dovážejí více méně veškeré potraviny. Jídlo je tu tedy znatelně dražší, než na pevnině. Na pevnině seženete levný a dobrý oběd už za 50 THB. Na ostrově dáte za jídlo přinejmenším 120 THB.
V bambusových chatkách není kuchyně. Ani varná konvice. Horká voda je v restauraci k dostání za 40 THB na den. Když máte štěstí, tak vám nověpřicestovalvší spolucestující přivezou čokoládu a ovesné vločky, když ne, tak si i snídaně prostě musíte kupovat v restauraci. K tomu obědy, večeře, sváči, druhé večeře a občas nějaký drink…
I proto tomu jsme během prvního týdne utratili asi třetinu našeho měsíčního thajského rozpočtu. A i proto se hodí si před odjezdem na ostrov vybrat nějaké peníze.
Musíte se sem nějak dostat. A odtud časem taky.
Pěšky to nejde, takže potřebujete lodičku. Autobusová zastávka je od mola daleko, takže na souši potřebujete ještě nějaký další odvoz.
Při delším pobytu se vám ostrov může stát malým.
Honza začal mít chuť jet někam dál už po čtvrtém dnu. Celý ostrov jsme ale, i kvůli nemoci, která se mě ne a ne pustit, prozkoumat nestihli. Příště ještě projedeme jižní a západní část.
Není tu moc internetů.
Nic moc tu nenapracujete a ani na jeden díl seriálu se nepodíváte. Zato si božsky odpočinete ode všeho a ode všech.
Co jste o Koh Phra Thongu možná nevěděli, i když jste tu už byli…
Definice biodiverzity
Koh Phra Thong je známý hlavně díky unikátnímu přírodnímu jevu, kterým je savana v jeho vnitrozemí. Savana to je se vším všudy – flora, fauna, všechno. Jen slony ani žirafy jsme tu neviděli. Při její návštěvě se mrknutím oka přesunete o několik tisíc kilometrů východně. Ani vám to nepřijde divné.
Na ostrově jsou dva kopečky. Na jednom prý žije tlupa opic a je na něm jediný úkryt před tsunami. Opice jsme neviděli, ale alespoň úkryt jsme našli. Druhý kopeček se jmenuje Hornbill hill. Majestátný pták, po kterém se kopeček jmenuje, zoborožec, okolo něj neúnavně krouží. Na vrcholu je želví pozorovatelna. Tu jsme sice několikrát navštívili, ale želvy jsme nikdy neviděli. Třeba to je jen lákadlo na turisty. 🙂
Moře je tu navíc plné ryb a korálů. Šnorchlisti si tu rozhodně přijdou na své.
Ostrov zlatého Buddhy
To je překlad názvu ostrova. Žádného zlatého Buddhu jsme tu nenašli. A že jich je jinak celé Thajsko plné.
Ničivé tsunami a zpackaná mezinárodní pomoc
Koh Phra Thong ale také je jeden z ostrovů, které v roce 2004 zasáhly ničivé vlny tsunami. Na Koh Phra Thongu se tsunami podepsalo výrazně, protože na něm kromě výše zmíněných kopečků nejsou žádné terénní překážky. Až 20 metrů vysoké vlny se přes něj proto bez problémů převalovaly, po cestě ničily domovy i zabíjely. O život zde přišlo 94 místních a turistů.
Na pomoci lidem postiženým tsunami se na Koh Phra Thongu podílela thajská vláda a švýcarská humanitární organizace Lions Clubs International Foundation (LCIF).
Humanitární pracovníci místním v první fázi pomoci pomáhali s odklízením následků tsunami. V druhé fázi se pak vláda i LCIF společně snažili najít náhradu za domy, které tsunami srovnalo se zemí.
Přístup thajské vlády
Vláda obětem poskytla finanční pomoc a některým i lodě a nové bydlení na pevnině. Finanční pomoc místní většinou použili na splacení svých dluhů. Někteří si díky ní založili restaurace nebo obchody a začali tak nový život.
Už samotné přidělování domů ve vnitrozemí nebylo úplně dobře organizované. Vládní pověřenci po obětích tsunami nepožadovali žádný důkaz vlastnictví zničeného domu (a pravděpodobně vzhledem k okolnostem ani nemohli). Toho mnozí využili a o státní pomoc se přihlásili, i když je tsunami nezasáhlo. A někteří státní pomoc dostali, i když se o ni nepřihlásili.
Chanu Samutwaree, například, dostal nový dům i když ten jeho na Koh Phra Thongu tsunami minulo. V domě na pevnině ale díky tomu nyní můžou žít jeho rodiče, kteří tak mají výrazně blíž obchody i nemocnici.
Humanitární snahy LCIF
LCIF se rozhodla z vybraných peněz postavit nové domy přímo na ostrově. Před jejich stavbou se ale zapomněla zeptat místních, co by jim pomohlo, jestli chtějí nové domy a hlavně, kde případně nové domy postavit.
S dobrými úmysly ale nedostatkem informací se LCIF pustila do stavby nové vesnice, kterou pojmenovala Baan Lion. A že to byla vesnice se vším všudy. Kromě 300 nových betonových domů LCIF postavila i několik obchodů, strážní věž a dokonce i školu.
Kde je ta chyba? Z rozhovorů s místními vyplývá, že víc než domy by jim pomohly lodě. Loď je totiž na ostrově, jehož slaná půda je nevhodná pro pěstování většiny plodin, hlavním zdrojem obživy.
Když už ale LCIF postavila domy a nenakoupila lodě, mohla se zeptat kde by domy měly stát. Vesnice Baan Lion je totiž vzdálená 3 km od pobřeží a to je pro rybáře hodně daleko do práce.
Většina domů ve vesnici nikdy nebyla obydlená. Škola i obchody zavřely brzy po zprovoznění. Baan Lion tak spíš než úspěšný mezinárodní projekt připomíná město duchů.
Před tsunami na ostrově žilo přes 1400 stálých obyvatel. V důsledku této přírodní katastrofy a stěhování místních do nových domů na pevninu dnes ostrov obývá jen něco málo přes 300 lidí.
Zdroje: Geoforum48, Thaizer, SwissInfo,Daily Mail, AboveUsOnlySkies
